Neocenitelná “příručka” nejen pro začínající hráče. V tomto příspěvku poskytnu rady, jak hrát tak, aby si vás spoluhráči cenili a hru s vámi přímo vyhledávali. Vezmete-li si tyto rady k srdci, každou RPG školkou projdete snadno a i vás samotné bude možná hra bavit více. Stačí se jen vyvarovat nejhorších chyb, které ostatní otráví, znechutí a odradí od hry.
Mnohé body doprovázejí příklady: červeně označené počáteční písmeno značí špatný příklad, zelené správný.
1) Odhadujte, kdy je lepší napsat více a kdy je méně více. Zásadní pravidlo. Pokud někam přicházíte, je vždy lepší se rozepsat a zároveň nabídnout jakousi záminku k novému rozhovoru. Holé věty nezabarvené žádnými příslovci a přídavnými jmény jsou nudné a špatně se na ně reaguje. Naopak tohoto pravidla není třeba se držet ve chvíli, kdy mezi sebou dvě postavy vedou dialog, pokud nejsou bardové a nezaobalí každou otázku na zdraví do dvou sloupců básně.
Příklad:
Adéla přichází do síně. Vedle si ke stolu a dá se do jídla.
Adéla přichází z nějakého důvodu veselá do síně, pod paží si nese brašnu nacpanou k prasknutí. Rozhlíží se po někom, koho zná. Když uvidí Katlin, zamává jí, a pak vklouzne k Alexovi a řekne:”Dobré ráno. Co je dneska nejlepší k snídani? To ne, už zas čočka?!”
2) Držte se toho, jak jste svou postavu vymysleli. Pokud jste si vybrali agresívní, odtažitou nebo asociální postavu, musíte také počítat s tím, že pak budete muset vymýšlet důvody, proč jste se vetřeli na herní party, nebo jak se dát s někým jiným do řeči.
Příklad:
Postava plná nenávisti se vecpe do kroužku debatujících hráčů a pustí se k nimi horlivě do diskuze o koních.
Postava plná nenávisti postává poblíž debatujícího kroužku hráčů, jedním uchem pozorně poslouchá a co chvíli otvírá pusu, jako kdyby chtěla něco kousavého poznamenat, ale nakonec si to nechá pro sebe a hlouček si jen měří pohrdlivým pohledem.
3) Nesnažte se trávit čas ve hře tím, že budete poměřovat, kdo je silnější, krásnější, atp. Když už jste si do vínku nadělili nadmíru skvělé věci, málokoho bude bavit hrát s vámi jen proto, aby vám dal najevo, jak jste svalnatý nebo jak překrásné máte modré vlasy s bílými pruhy. Nečekejte, že všichni ostatní budou opěvovat každý rys, který jste si u postavy popsali, o to se nejprve musíte jaksi “zasloužit” a například také někomu složit malou lichotku. Nikdo není hlavním hrdinou, ostatní vám k nohám padat nebudou.
Totéž platí pro postavy extrémních bojovníků. Opravdu není zábavná hra, pokud vás nic nezraní a vy naopak všechny bez potíží zdrtíte holýma rukama. Stejně tak byste neměli příliš často opakovat situace, kdy je třeba vás zachraňovat neustále dokola (topení se v rybníce, uvíznutí na skalní stěně, omdlévání) – jednou prostě nikdo nepřijde, protože už ho nebude bavit hrát pro vás poskoka. Ale samozřejmě záleží, jak to sami navléknete a podáte. Všeho s mírou!
Stejně těžké je s vámi pořízení, pokud po herním světě chodíte jen s hlavou plnou myšlenek, které ostatní samozřejmě neslyší. Zkušenější hráči se snaží vyjít vždy vstříc a pokud vidí, že někde chodíte vyloženě s úmyslem někoho potkat a navázat přátelství (nebo cokoli jiného), dojdou za vámi a vymyslí nějakou situaci, kdy by na sebe postavy promluvily. Stejně jako u druhého bodu se to však ani náhodou nebude opakovat donekonečna, každého otráví, když má dojem, že musí pokaždé on za vámi a vy za ním nikdy sami s nějakým vymyšleným nastíněním scénáře nepřijdete.
Příklad:
Lenka sedí u krbu a trpělivě namotává klubíčko.
Sally přichází ke krbu s kočkou v náručí. Kočka pozoruje Lenčino klubíčko a i Sally zvědavě přihlíží.
Lenka zvedne hlavu. Pak ji zase skloní a pokračuje v namotávání.
Sally si odkašle. “Ahoj, Leni. Co budeš plést?”
“Ponožky,” odpoví Lenka. Dál se věnuje klubíčku.
Tento příklad ideálně ukazuje, že s takovým lakonickým hráčem se prostě nedá hrát. Sally se na Lenku pravděpodobně do hodiny vykašle a odejde jinam.
4) S bodem č. 3 souvisí už zmíněné vymýšlení scénáře. Pokud se pouštíte bezhlavě do hry, kdy nehrozí žádná zajímavá situace, je třeba umět improvizovat, nebo si do okolí přimyslet nějaký objekt potenciálního zájmu. Rozhovory, kdy si postavy vymění pozdrav a dál neví, co si říct, nebo ještě hůř píší “na střídačku”, přičemž každý vlastně hraje sólo a o druhého se vůbec nezajímá, to je katastrofa. Stejně jako když se věšíte na každé Vypravěčovo slovo a zatímco on vám například popíše tři odstavce, jak vypadá louka a kde na ní najdete čerstvě vykopanou hlínu, je nestoudné odepisovat jedinou větou, kde napíšete pouze:
Šel jsem na louku a všiml jsem si hned, kde je zakopaný poklad, tak jsem vzal krumpáč a za chvíli jsem truhlu vytáhl.
Další příklad:
Aniselle vyšla na terasku. Stála tam už Samuelle. Aniselle si jí nevšímala. Stoupla si o kus dál a koukala do údolí.
Aniselle vyšla na terasku a shlédla z ledovce dolů. Postavila se vedle Samuelle, která tam stála nějak zamyšlená, jako socha. “Už se ti doneslo, že ráno přiletělo Papírové křídlo a přineslo zprávu od krále?” nakousla, co ji svrbělo na jazyku.
Samuelle se nyní může vyptávat buďto na zprávu, kterou ještě neslyšela, nebo – pokud s ní už obeznámena byla – s Aniselle probrat, co ohledně zprávy podniknou.
5) Nikdy neignorujte ostatní! Je to neslušné a bezohledné. I když hrajete se svými vlastními dvěma postavami, vždy dávejte přednost v odpovědi někomu cizímu, kdo napsal. Se svými dvěma postavami si můžete zahrát kdykoli jindy.
Příklad:
Osamělá postava přichází k jídelnímu stolu a nesměle si položí tác vedle dvou bavících se lidí. “Ahoj,” pozdraví a stydlivě se usměje.
Druzí dva hráči nerušeně pokračují ve své konverzaci a příchozí postavu vůbec neberou na vědomí.
Příchozí se pokouší o navázání rozhovoru. “Taky jste si dali rýži?”
Jeden z nich se krátce otočí. “Ne.” A už je k příchozí postavě zase zády.
Děkuji, tento článek je velmi užitečný a opravdu mi pomohl. :)